Zážitky ze SEP ve Rwandě

Prerekvizita k článku: Co je to vlastně SEP?

Příprava na SEP
O SEPu už jsem trochu slyšela a na podzim 2013 jsem se po přečtení emailu od USF rozhodla přihlásit. Pokud má člověk možnost jet kamkoli na světě a zároveň to spojit s povinnostmi, měl by to udělat. Dlouho jsem váhala, lákal mě i Nepál, Švédsko, Rusko… Ale bylo třeba zvážit náklady na letenku a dobu strávenou na místě (poměr cena/výkon - některé země nabízely jen dvoutýdenní stáže) a hlavně využití neopakovatelné příležitosti jet opravdu do všech koutů světa!

Evropu jsem vyřadila, protože tam se dá dostat na Erasmus z naší univerzity celkem snadno, si myslím. Po asi týdenním rozmýšlení a vyhledávání informací jsem si vybrala Kostariku, Peru a Rwandu, jelikož mluvím španělsky a anglicky. Ghanu jsem vyřadila, protože chtěli francouzštinu. A protože jsem strávila před tím rok ve Španělsku na Erasmu, kde slunce svítilo skoro každý den, pláž byla blízko a lidi fajn, tak jsem nechtěla jen na drahou praxi spojenou s dovolenou a pohodičkou. Proto jsem si nakonec zařadila Rwandu na první místo, jako zemi, kam opravdu hodně chci jet, poznat Afriku… Země je podle wikipedie po genocidě (1994) v rozkvětu, mají projekty na notebook pro každé dítě, elektřinu do každé domácnosti a další růst ve všech oblastech. Navíc je v zemi zákaz používání igelitových sáčků, což mně, jako zapálené třídičce odpadů, moc a moc imponovalo. A k tomu průměrná letní (období sucha) teplota 27 °C? Prostě pro mě láska na první pohled

Ze rwandské USF (RPSA) po mě chňapli, naše IMA mi schválila částečné dotování mojí cesty a tak jsem ani nemusela rozbít prasátko (stavební spoření), ze kterého jsem cestu původně chtěla platit. Papírování bylo hodně - víc, než na Erasmus. Navíc jsem očkovala (5x během dvou měsíců), musela jsem žádat o víza v Berlíně, jednou jsem volala do Rwandy, ve snaze něco uspíšit kvůli „IMĚ“, hledat co nejlevnější letenky…

V zájmu přípravy jsem zhlédla dva filmy o rwandské genocidě: Střelba na psy a Hotel Rwanda. Ten první byl tak hrozný, že sem špatně spala a přemýšlela, že do Rwandy nepojedu, vzdám to a peníze od IMY vrátím. Druhý film byl víc americký, tak měl aspoň šťastný konec. Doporučuji se na to podívat i bez ohledu na cestu do Rwandy, stalo se to jen před 20 lety, celý svět tomu přihlížel a ti lidé, vrazi i oběti, pořád žijí…

Také jsem se dostala ke kontaktu na Američanku, která byla v létě 2013 na měsíční praxi ve stejné nemocnici, kam jsme měla jet - King Faisal Hospital. Se vším mi přeochotně pomohla, vysvětlila, informovala. Byla ze Rwandy nadšená a já už taky. Měsíc před odjezdem jsem potkala náhodou jednu Rwanďanku provdanou za Čecha a ta mě ujistila, že je tam bezpečno, což potěšilo nejen mě, ale i moje rodiče a přítele. Kamarád onoho Čecha a i můj známý z gymplu mi řekl to stejné - nejbezpečnější země v té (východo-středo africké) oblasti. Tolik k mojí přípravě.


Rwanda

Let přes Etiopii byl příjemný a dlouhý. Na letišti mě vyzvedlo asi 6 členů RPSA včetně mojí hostitelky Shakily a prezidenta té jejich „unie“. Všichni příjemní a milí. Jeli jsme taxíkem z letiště a já prvně viděla Rwandu, hodně prašnou, s cihlovou půdou, nízkými domy a spoustou lidí. Hlavní silnice krásně, vedlejší prašné, vymleté vodou, tankodrom občas. Všude trocha odpatků, zataženo a teplo.

Ubytování v rodině bylo asi nadstandartní, skoro jako doma, jen netekla teplá voda, ale dala se ohřívat v konvici. Dům čistý, nový, se spoustou dětí, sluhou a kabelovkou. Voda z kohoutku nepitná, pila se převařená a já nakonec skončila u kupované. Jídlo dobré, jen ne moc variabilní a dva týdny hranolek, fazolí a vařených zelených banánů mi nakonec neudělalo dobře, takže jsem zařadila víc evropského jídla a miň těch banánů. Zato malé žluté banány, passionfruit a avokáda byly super. Ke snídani bílý chléb a čaj s mlékem a zázvorem.

Ceny byly podobné našim, jen dovezené zboží dražší a menší výběr. Čekala jsem, že si v Africe trochu vyrazím z kopýtka a dopřeju si, ale bylo to pro mě drahé. A pro místní ještě dražší… Mentalita lidí byla různá. Někteří velmi milí, chudí sousedé v domku z hlíny mě zdravili s úsměvem a nic po mně nechtěli (na rozdíl od některých děti, které zkoušely: Give me money), většina lidí ale byla bez výrazu, spíš takový naštvaný obličej, žádný úsměv a pomálu očního kontaktu obecně. Asi za to může ona genocida, kdy každá rodina přišla o některého člena, jiné rodiny zmizely úplně.

Miminka se nosí v šátku na zádech nebo prsou a dětí je hodně. Je normální mít 4 sourozence a víc. Rwanda je 3x menší, než ČR, ale obyvatel už má stejně. Lidé nežijí jen v národních parcích, mimo ně se nedá najít holá příroda a samota. Národní parky jsem viděla dva a jsou nádherné, jen trochu drahé - 35 USD za procházku s průvodcem minimálně. Ale ta procházka pralesem stála zato. Prales je ve výšce dvou tisíc metrůnad mořem, takže tam byla i trochu zima a jako všude ve Rwandě kopce. Díky tomu člověk prošel více patry a typy vegetace a často byl krásný výhled na nekonečný prales. Vidět gorily ze 3 metrů za 750 dolarů na hodinu už mi zato ale nestálo a oželila jsem. Přeci jen je máme v Praze v zoo..

Praxe
Co se týče praxe v nejlepší nemocnici ve Rwandě, stálo mě to moc a moc úsilí něco z toho vytlouct. První problém byl v tom, že země má sice už 20 let angličtinu jako druhý oficiální jazyk za rwandštinou, ale starší generace jsou spíše frankofonní. Takže farmaceuti anglicky mluvili, ale s obtížemi. A taky potichu. Ve Rwandě lidi mluví potichu, nevím, jak se slyší a rozumí si. Sluch mám dobrý, ale tohle mi dávalo zabrat. Naopak lékaři mluvili rádi a nahlas, angličtina byla povinným jazykem jejich konzultací, vizit, přednášek i diskuzí o pacientech. Bohužel mi trvalo asi 3 týdny si zvyknout na jejich specifický přízvuk, kdy mluvili rychle, s neanglickou výslovností. Pro mne podobné indické angličtině (kterou také neovládám).

A celkově jsem si musela hledat práci v nemocnici a na odděleních sama. Takže dopoledne jsem buď pomáhala v lékárně na oddělení (interna nebo chirurgie), chodila s doktory na jejich přednášky, vizity nebo porady, nebo procházela karty pacientů a medikaci a odpoledne vydávala v hlavní lékárně. Tam se vydávalo buď pacientům, kteří přišli k ambulantnímu lékaři, a nebo zdravotním pomocníkům a sestrám pro pacienty na odděleních. Celkově tempo farmaceutů bylo v 80 % případů pomalejší než pomalé. A čekající pacienti nebo sestry se nad tím nepozastavovali. Přišlo mi, že pro Rwanďany je normální trávit hodně času čekáním na cokoli - na léky, vyšetření, obsluhu v obchodě… čekáním na autobus, kterému se říká taxi a je snaha zaplnit všech asi 24 míst, čekáním ve frontě na velký autobus. Takže dokud se trochu nebo úplně tyto taxi a autobusy nenaplní, nejede se, jízdní řád nemá smysl. Asi jsem si měla i v nemocnici počkat, až mi vymyslí, co bych mohla dělat. Na to jsem ale po prvním týdnu dispenzace u nefrekventované táry přestala čekat.

Nemocniční lékárna

Léčiva jsou řazena podle indikace do skříněk s poličkami, což má své výhody, dále ale už není žádný řád a tak člověk musí projít tři poličky, než určité léčivo najde. Není ani řád v doplňování a tak se míchají nové a starší šarže. Léky se vydávají v přesném počtu tablet, platíčka se stříhají. Nebo se z nádoby odpočítá počet tablet do plastového uzavíratelného pytlíku.

Moje rada
Jako doporučení mám informaci, že King Faisal Hospital je privátní nemocnice, tudíž má méně pacientů, než ostatní nemocnice a nově kvůli škrtům je i málo farmaceutů, takže klinickou práci jsem tam dělala vlastně jen já, ale bez vedení, rad a dozoru. Zato ve městě Butare, kde je univerzita, je nemocnice, kde je sice za praxi potřeba zaplatit 100 USD, ale lékárníci jsou zároveň učitelé, takže se prý praktikantům věnují. Víza jsem si musela zařizovat dvoje, jedny před příjezdem a druhé po příjezdu kvůli své poctivosti. Byly zbytečný, stály mě to dalších asi 50 EUR, krom prvních 45 a taky hodně času, protože tempo papírování bylo většinou pomalé. Ale našlo se i pár lidí, kteří pracovali v tempu, které mi vyhovovalo.

Cestu do Rwandy bych doporučila, ale ne jako cestu turistickou, ale poznávací, s otevřenou myslí, bez očekávání, s dostatkem peněz nebo partou přátel. A na praxi ne do Kigali, ale jednoznačně do Butare, které je menší a studentské městečko, čímž se podle mě usnadňuje doprava a trávení volného času. Já osobně jsem to tam protrpěla, protože na to, kolik jsem měla problémů, kolik jsem vynaložila úsilí, kolik mě to stálo peněz a času, tak jsem měla málo hezkých chvil. Ubytování u Shakily bylo, co se týče vybavení skoro jako doma, ale chladné. Přišlo mi, že jí na mě nezajímá vůbec nic, ani Česká republika, moje názory, zkušenosti a pomáhá mí jen v té míře, ve které by jako hostitelka měla a hlavně jí jde o zisk bodů do jejich výběrového řízení na SEP. Dovezla jsem nějaké české typické výrobky, sladkosti, alkohol a keramiku s nápisem. A nikdo se mě nikdy nezeptal, co ten nápis znamená. Talíř pak byl v kredenci a na něm párátka.

Celkově vidím přínos, mimo poznání chodu nemocniční lékárny a skladu léčiv, v tom, že jsem poznala úplně odlišnou kulturu a společnost, která se mi zdála nepochopitelná. Pomohlo mi to uvědomit si, že lidé nepřemýšlejí stejně, nemají stejné cíle a priority v životě. Že je možné mít více dětí a omezit své pohodlí a i tak být šťastný, že není špatné mít sluhu, to se potom ty děti zvládají snáze, že život je hlavně o lidech a dobrých vztazích mezi nimi. Ale viděla jsem i to, že Rwanďané mají své zvyky, názory a svůj způsob života, který se jen tak nezmění a ani ho oni měnit tolik nechtějí. Nevnímají stejně ani krásy přírody - do pralesů místní nejezdí. I mně před 3 lety nepřišla Česká republika ničím výjimečná a zajímavá, dokud jsem nestrávila rok ve Španělsku a teď měsíc ve Rwandě. Česká republika je krásná a pro mě nyní, i se svými chybami nejlepší země pro život.

Kristýna Koutková, 5. ročník farmacie na FaF VFU Brno
12.1.2015